I když to rodiče myslí z pravidla dobře, mají jejich rady často spíš podobu koučování. Rodič není trenér, měl by trenéra a jeho taktiku respektovat a neměl by zasahovat do taktických pokynů týmu. Rodič by měl s dítětem prožívat každé utkání a měl by jej podporovat, neměl by ale svými pokyny zatěžovat dítě a kazit mu hru.
Každý rodič je pro své dítě vzorem. Proto by měl jít příkladem a neměl by svou ratolest do aktivit nutit. Nejenom, že to dítě nejspíše dělat nebude, ale navíc je to jedna z nejspolehlivějších cest, jak ztratit přirozený respekt.
Jedna z nejdůležitějších mentálních schopností, kterou by měl každý sportovec mít, je schopnost objektivního sebehodnocení. Být bez emocionálních zkreslení schopen sebereflexivně zhodnotit svou výkonnost, své silné a slabé stránky. Stanovovat si odpovídající cíle je klíčovou součástí sebevědomí. Rodiče by to měli mít na paměti vždy, když budou mít tendenci po velmi špatném výkonu přesvědčovat své dítě, že bylo nejlepší na hřišti. Druhým extrémem je pak nesmyslně přísné hodnocení, kterým se snaží někteří rodiče své dítě motivovat.
Daná aktivita je záležitost dítěte. Jemu „patří“ sociální skupina, zážitky, vztahy, selhání i úspěchy. Rodiče často zapomínají, že samotné sportovní výkony tvoří jen jednu část komplexní mozaiky zážitků a zkušeností, kterými jejich dítě prochází. Mladí sportovci potřebují autonomii. Rodiče, kteří narušují osobní prostor svého dítěte (byť často nevědomky a s tím nejlepším úmyslem), mu zcela zbytečně připravují negativní emoční prožitky. Když například rodiče sledují trénink a hlasitě své dítě povzbuzují nebo vstupují do šatny bezprostředně po konci utkání, jde sice z jejich strany o projev zájmu a podpory, ale pro dítě nebo trenéra může jít o nepříjemnou situaci.
Rodič by se měl soustředit na vývoji svého dítěte, nikoliv na vítězství. Dítě může udělat obrovský pokrok a i přesto patřit k nejslabším v týmu. Stejně tak může prohrát utkání i přesto, že podalo nejlepší výkon v životě. Pokud se soustřeďujeme na výhru a srovnávání s ostatními, nastavujeme sportovci podmínky, kdy nemá úspěch ve svých rukou.
Když se rodiče zaměřují převážně na to, co se dítěti nedaří, zahltí jeho pozornost věcmi, které se nemají opakovat. Sportovec, který se místo na samotný výkon soustředí na další a další chyby, které udělal a někdo mu je stále dokola vyčítá, nebude podávat dobrý výkon. Navíc onu chybu, kterou mají rodiče tendenci svému dítěti vytknout, si nejspíše dítě samo moc dobře uvědomuje. Jediné, čeho tím tak dosáhnou, je zesílení negativních emocí, které dítě v takovou chvíli prožívá.
Rodiče by měli mít na paměti, že psychika dětí je slabší než u dospělých. Proto by měli fandit stejně při výhře, jako při porážce. Obvyklému chování fanoušků, kdy se fandí při výhře a nadává při porážce, by se měli rodiče vyvarovat.
Mladý sportovec by neměl mít pocit, že vztah dítě – rodič závisí na výkonu dítěte či výsledku utkání. Tato situace může nastat, pokud například po prohraném zápas je jízda domů v autě značně „napjatá“, kdežto po výhře je atmosféra veselá a často ještě dojde na zastávku v oblíbené restauraci. Pokud si tento dojem vytvoří, je to pro dítě obrovský tlak. Žádné dítě nechce riskovat, že jej jeho rodiče přestanou mít rádi a tento strach ze špatného výkonu pak může vést k tomu, že bude dítě před výkonem extrémně nervózní, případně již nebude chtít sport raději vůbec provozovat.
